Vždycky jsem chtěla pracovat v takové práci, která mě bude hlavně bavit. I když si vzpomínám, že mi vždycky moje máma říkala, že mám hlavně mít takovou práci, která mě nejvíce uživí, kde budu mít nejvíce peněz. Protože moje máma totiž celý život pracovala v takové práci, která jí vůbec nebavila, ale měla tam opravdu skvělé peníze a byla nadstandardně ohodnocená. A to je opravdu krásné, že člověk má práci, kde má taky hodně peněz a může si potom kupovat taky více drahých věcí, ale za jakou cenu? Za jakou cenu budu v takové práci, která mě vůbec nebaví, i když budu mít velké peníze? Ano, to by se mi taky líbilo, že bych měla velké peníze.

Ale opravdu by mě nebavilo každý den vstávat někam do práce, kde mě to absolutně nebaví. Proto jsem taky šla pracovat do jedné firmy, která se zabývá technikou. Technika mě bavila a já jsem si řekla, že i když to není práce pro ženy, tak přece techniku může dělat opravdu kdokoliv. Kdokoliv, kdo se v technice dokonalé vyzná a kdo umí taky něco opravit anebo poradit zákazníkům.

Když jsem potom byla na konkurzu, jestli bych mohla pracovat v kanceláři, která se zabývá technickými postupy a vynálezy, tak se na mě šéf divně díval. Protože asi nechápal, že žena se může zajímat o techniku a další technické vymoženosti a věci. A naštěstí, když mě potom šéf vyzkoušel z nějakých věcí, které bych jako zaměstnanec měla dokonale vědět, tak jsem naštěstí všechno znala. Přišlo mi to dokonce až jednoduché a až dětinské. Věděla jsem úplně všechno, takže šéf vůbec neváhal a potřásli jsme si rukou. A hned příští týden jsem nastoupila do své práce, kde jsem se zabývala technikou. Za dva roky jsem potom naštěstí byla ještě vedoucí celého oddělení, takže opravdu lépe jsem si vybrat nemohla. Práce mě baví, a ještě tam mám opravdu skvělé finanční podmínky a prima kolektiv.